Plachetnice: Utržená kotva
Noc u ostrova Green Island a změna plánu
Sotva začal sedmý den naší plavby, začalo velmi silně foukat. Okolo 1:00 v noci se loď houpala tak, že jsem se jen marně snažil znovu usnout. Navíc zvuky pohybujícího se řetězu, odložené náhradní kotvy a vln narážejících do trupu lodi mi to velmi znesnadňovaly. V některých momentech jsem se ptal sám sebe, zda jsme stále zakotveni, jestli už nás neunáší oceán kamsi daleko.
Noční poplach a utržená kotva
Přibližně o hodinu později začalo drama. Mezi údery vln a rachocením řetězu Ash zaklel a vyskočil z postele. Ihned nastartoval motor lodi a vykřikl: “JACOB, WAKE UP!” Vyběhl ven a vzápětí se z jeho mobilu ozval kotevní alarm. Varovný zvuk pak doplnil náraz lodi do něčeho tvrdého. Ta s sebou házela sem a tam, motor řval a já se z postele na přídi dostával na opačnou stranu ke kokpitu na zádi.
Byla absolutní tma. Jediné světlo vycházelo z displejů pro řízení lodi a navigaci. Mraky zakrývaly hvězdy i měsíc, a tak jsme neviděli ani pobřeží Australského kontinentu, ani přilehlý ostrov Green Island a dokonce ani vodu kolem lodi.
Kapitán u kormidla zápasil s větrem a vlnami. Dostal jsem úkol vytáhnout kotvu, abychom mohli odplout. Mysleli jsme, že není dost zaseklá a klouže po dně. Pravidelně kropen mořskou vodou jsem se vydal na příď plachetnice. Odolával jsem zběsilým pohybům lodi do všech stran, které se mě snažili strhnout k zemi a nebo do oceánu. Na cestu jsem si přitom svítil malou baterkou. Rychle jsem nahmatal kotevní lano. K mému zděšení však nebylo, co vytahovat. Držel jsem v ruce pouze konec rozdroleného provazu.
Plavba do bezpečí
Koncert zvuků doplněný fučením větru znemožňoval komunikaci. Musel jsem se dostat zpět. Hned jak jsem to oznámil kapitánovi, přidal plyn a poté mi předal kormidlo. “Jeď pořád na východ, drž tam 90°, ale pozor, vítr tě bude stáčet do stran!” upozornil mě. Potom odběhl a já bojoval s 30-ti uzlovým větrem, abych nás dostal do bezpečí.
Chvílemi jsem se díval na budík směru větru, chvílema na displej s námořní mapou, nejvíce mi však o našem směru napovídal elektronický kompas. Ten mě přesvědčoval o tom, že se mi vůbec nedaří držet chtěný kurz, když je proti mě vítr, vlny a totální tma. Kompas byl v tu chvíli tím jediným, čemu jsem mohl věřit, že se nevracíme zpátky ke skalám ostrova. Pohled z lodi nepomáhal, naopak prohluboval zděšení. Po chvíli se mi podařilo dostat řízení pod kontrolu a odchylky kurzu již nebyli o 90° na sever či na jih, ale opravdu směrem k pobřeží na východě. Mezitím jsem si i zvykl na pravidelné sprchy mořskou vodou.
Kapitán se vrátil a oznámil mi, že u pobřeží znovu zakotvíme. Na nervozitě mi pak dodalo, že naše pozice na lodní elektronické mapě začala “přeskakovat”. Nevěděl jsem, zda jsme za vyznačenou mělčinou a nebo před ní. Aplikace Navionics na Ashově telefonu však fungovala správně, a tak jsem se ubezpečil o naší aktuální poloze, zatímco šel kapitán připevnit náhradní kotvu.
Kotvení u pobřeží
Po asi 20-ti minutách plavby byl oceán i vítr mnohem klidnější. Byli jsme blízko pobřeží a slyšeli jsme jak se rolují vlny. Absolutní tma však neustupovala. Hloubka se dostala na jednotky metrů a mě zachvátil silný neklid, když jsem v aplikaci uviděl naši vzdálenost od vyznačené pevniny. Začal jsem zastavovat a přál jsem si, ať nás nesmete některá z vln, které neutichaly. Právě včas. Ash spustil kotvu a dal mi pokyn k zahájení zpětného chodu.
Chvíli jsme na aplikacích sledovali naši GPS polohu. Chtěli jsme si být jistí, že se kotva dobře zasekla. Okolo 3:00 jsme šli s neklidem znovu spát.
Změna plánu
Zbytek noci jsme dospali bez dalšího poplachu. Moře bylo klidné, bez památek po nočních dobrodružstvích. Rolující se vlny v okolí lodě byly v dostatečné vzdálenosti a jejich velikost nepředstavovala nebezpečí. Před námi byla krásná pláž kontinentu Austrálie a v dáli za námi ostrovní pevnina, kterou jsme v noci narychlo opouštěli.
Shodli jsme se na změně plánu. Poplujeme dnes dál a navštívíme souostroví Abrolhos resp. jejich jižní skupinu zvanou Pelsaert Group. Ty jsou 123 námořních mil daleko a bude to znamenat jednu noční plavbu. Šok z předchozí noci ve mě stále panoval, přesto jsem nadšeně souhlasil. Těšil jsem se na zkušenost s hlídkami přes noc. Když se Ash ubezpečil, že mají být mnohem klidnější podmínky než tuto noc, tak jsme vyrazili.
Záchrana ztracené kotvy a opuštění prokletého ostrova
Znovu jsme však nejprve navštívili pobřeží prokletého ostrova Green Island, kde jsme díky plujícímu konci lana našli utrženou kotvu. Provaz se evidentně utrhl pod silou nárazů vln do lodi. Pravděpodobně se upiloval o některou z hran na její přídi.
Byla před námi dlouhá plavba, a tak se Ash rozhodl to vzít menší zkratkou a neobjíždět všechny ty mělčí oblasti, kde se setkává oceán s útesy. Zamířili jsme k průsmyku s dostatečnou hloubkou, kde se však přesto rolovaly poměrně velké vlny. Museli jsme tak čelit třem, které si s plachetnicí pohrály jak na horské dráze. Nejprve prudké stoupání vzhůru, pak obrat prudce dolů a náraz lodi o hladinu moře.
Po zbytek dne jsme pokračovali Indickým oceánem severně až severozápadně za podpory jihozápadního a jihovýchodního větru o síle 10 – 15 kts a dařilo se nám dosáhnout rychlosti 4,5 – 5,5 kts.
